Mezi řádky strachu

Dneska je milion tipů, jak překonat pocit strachu. Jasně, strach je jenom v hlavě, strach ti lže, nesmíš se jím nechat ovládat a takové ty obecně známé řeči. Všechny jsou pravdivé, ale dost těžko prakticky uchopitelné. Asi už tohle všechno znáš. Problém je, že vědění je na h**** pokud z něj nevytvoříš moudrost. A to se nedělá snadno, když nikdo k těmhle radám nepřiložil návod použití. Tak se o to pokusím tímhle článkem. 

Prošel jsem si fázemi tréninku, kdy jsem se bál téměř všeho nového. Později přišel druhý extrém. S pocitem neohroženosti jsem vstupoval do jedné výzvy za druhou. Nakonec mě neminul kolaps(fyzický i psychický) a došlo mi, že hranice odvahy a šílenství je zatraceně tenká. Nastalo tedy hledání rovnováhy. Pokud je něco, co ti brání v tom, aby ses zdravě posouval směrem k cíli, pak to bývají vlastnosti jako nedostatek sebedůvěry, lehkomyslnost, egoismus nebo sebevražedné sklony. Vysekat se z téhle jungle je náročný úkol. Pokud ti přesto stojí za to tuhle cestu podstoupit, přikládám manuál, který bych si přál nalézt mnohem, mnohem dříve.

Dělej pitomosti, ale nebuď pitomec

Je středeční odpoledne, několik let nazpět po časové ose mého života. Jako každou středu máme pravidelný trénink v tělocvičně. Miloval jsem ty chvíle! Celej den jsem se ve škole sotva dokázal soustředit. V mysli jsem dávno lítal vzduchem hlavou dolů. Tehdy byly návštěvy tělocvičen ještě vzácností a tak každá příležitost trénovat do žíněnek znamenala testovat vlastní hranice. Během matematiky, možná ekonomiky (měli jsme na ní extrémně otravnou učitelku) mě napadla asi ta největší šílenost za celou moji skokanskou kariéru. Postavit na pódium stůl, na něj postavit švédskou bednu a poslat z cca 4 metrů do duchny double gainer. Důležitý detail... Musel jsem navíc přeletět asi metr a čtvrt dlouhou mezeru, jinak bych se rozmázl o pódium. No zkrátka debilní nápad. Ale ten den jsem to tak vůbec necítil.

Když jsem stál nahoře, byl to nechutnej pohled. Moje odhodlání dostalo pěkně na frak. Nakonec jsem ale skočil podle zadání. Měl jsem totiž určité „svrbění“. Pocit, kterej mi říkal, že si můžu dovolit tohle udělat. Že to bude fungovat. Vnitřní oko, které, věřím, může „otevřít“ úplně každý.

Pocit strachu je cizí asi jen málokomu. Prostě každej ho cítí. Jestli si myslíš, že lidé na špičce jsou vůči němu imunní, pak jsem rád, že tuhle deziluzy můžu rozbít. Je to blbost! Nebojí se většinou idioti, pač jim chybí racionální uvažování. V čem jsou ale jiní ti, kteří hranici strachu znají a přesto jsou schopni ji překročit? 

Všichni čumíme na to stejný, jen každý z jiného úhlu

Liší se úhlem pohledu. Strach můžeš vnímat jako pocit, kterej si zaslouží zavržení nebo jako bezpečnostní kontrolku. S tímto poznatkem je čas na moje pravidlo číslo 1. Pokud z toho nemám strach, tak bych to spíš dělat neměl (v případech, že se vrhám do neznámé situace, pohybu,...). Proč? Protože pokud jsem si představil v hlavě jakýkoliv skok, šel na spot a necítil z něj hrůzu, byl to signál, že to vlastně nemyslím vážně. Strach je pozitivní. Emoce z představ tě naplní tehdy, pokud ti budou připadat jako možné. Jako scénáře, které se mohou naplnit. Budu se třást z triple beka na trampolíně, když nad ním ani reálně neuvažuju? Když mi to bude připadat jako nesmysl? Jasně že ne, ale double beko mě v tu chvíli znervóznit dokáže, protože vím, že o něj bych se pokusit mohl. Pokud nevěříš na duchy, asi nebudou součástí tvých temných scénářů v noci uprostřed lesa. Takže to zopakuji... Pokud se chceš pustit do neznámé situace, jako třeba na tréninku skočit něco nového, a nenahání ti to strach, ani tě to neznervózní, pak to buď vnímáš jako naprosto bezpečné nebo nad tím upřímně neuvažuješ.

Pravidlo číslo 2. Musíš si umět představit sám sebe, jak to provedeš správně. Přesně s tímhle pak přijde to „svrbění“. Najednou dorazí myšlenka: „To by šlo! To by mohlo fungovat!“ Naprosto skvělej pocit, kterej dělá rozdíl mezi strachem a vzrušením. Vnitřně se ti otevře další úroveň dovedností. Však to znáš. Double beko ti bude připadat nereálné, dokud nepochopíš jedno beko. Pohyby mají svojí posloupnost. Pokaždé, když se chceš zbavovat strachu, a je jedno jestli z dvojtého salta nebo třeba z pavouků, překonávej ho krok za krokem. Dokážeš si sebe představit, že si vezmeš tarantuli do ruky? Ne? A co se jí dotknout na obrázku? Cítíš, že tam už by to třeba šlo? Pak to můžeš zvládnout, aniž by sis vyloženě koledoval o větší trauma.

Pravidlo číslo 3. Přeber odpovědnost za to, že se to může podělat. Strach plyne vždy z pravděpodobných scénářů, které hlava uvnitř promítá jako v kině. Zbavit se strachu nejde (pokud teda nemáš všechno a všechny u zadku)! Musíš přijmout to, že se může uskutečnit i ne úplně ideální výsledek. V tom případě je potřeba si vybrat, kterýmu se vyloženě chceš vyhnout a kterej by nebyl zase až tak na prd. Uvedu příklad. Vždycky jsem měl při double swing gainerovi strach ze dvou věcí. Buď to pustím brzo a hodím sebou na břicho nebo se pustím hrazdy pozdě a moje hlava jí rozezní jako Ringo Starr svoje bicí. Druhá varianta je samozřejmě na škále „prdu” o něco výš, tudíž jsem raději hrazdu pouštěl dříve než-li později. Můj první double swing gainer venku byl tedy na kolena, nicméně z toho se člověk rozkouká daleko snáze než když krk omotá kolem hrazdy. Takže abych to shrnul, vem odpovědnost i za to, že to nemusí dopadnout přímo skvěle, ale uhraj to tak, aby ten nejhorší možný výsledek znamenal co nejmenší ztráty. 

I když nemáš kámoše venku, snaž se ho mít v sobě

Strach není proti tobě. Je to tvůj kámoš, co by nikdy nedopustil, aby se ti něco stalo. Chce, aby si byl zdravý a v pohodě. Nemůžeš mu vyčítat, že tě chce držet dál od všech nástrah okolního světa. Ať už od zranění na těle nebo na duchu. Aby se z něj nestal tyran, kterej tě má na provázku, musíš mu dokázat, že se o sebe zvládneš postarat. Že se nezhroutíš, pokud přijde nějaká rána a že ona přijde! Vždycky přijde....

Je čas obrnit se tak, že už ti nebudou moct ublížit. Dovol si chybovat, nevyhýbej se selhání, těm menším můžeš zkusit jít i naproti (třeba já jsem měl tréninky, kdy jsem vyloženě zkoušel padat na hubu a mít z toho srandu). Ukaž tomu hlasu uvnitř, že jste rovnocenní partneři. Nesnaž se ho zbavit, nenech ho bojovat za tebe, ale bojujte společně. Bok po boku...

„Jestli je něco dostatečně důležité, uděláš to přes všechen svůj strach.“

Elon Musk