Taky raději trénuješ s někým než úplně sám? Jasně, většina z nás začínala s kamarádem nebo hned s několika. Trénink je zábavnější, lépe překonáme strach, víc mozků víc vymyslí a v neposlední řadě tam vždycky bude někdo, kdo nám pomůže, když nás sebou šlehneme o zem. Kámoši na tréninku jsou prostě super. Co když ale nemají čas a ty se bojíš (nebo se ti nechce) jít bez nich? Najdeš tu pár rad ode mě, jak se „nebát“ samoty, ale naopak ji využít ve svůj prospěch.

  

Strach, že se zraníš a nikdo ti nepomůže

Kolikrát se stalo, že si spadl tak blbě, že sis už nedokázal pomoci sám? Pravděpodobně nikdy, při nejhorším třeba jednou. Náhoda je občas blbec, ale už tahle statistika napovídá, že strach není úplně na místě. 

  

Na druhou stranu tím nechci říct, že se nic podělat nemůže. Pokud trénuju sólo, přemýšlím nad svým strachem úmyslně více do hloubky. Nejprve si v hlavě přehraju všechny ty špatné scénáře, kterým bych se raději vyhnul. Uvědomím si ty nejhorší a potom si teprve zvolím, jestli do toho má cenu jít nebo raději počkám na „podpůrný tým“. Uvedu příklad.

  

U double backflipu se budu rozmýšlet daleko důkladněji, protože menší chyba může obnášet i solidní pád na hlavu. Zranit se v oblasti krční páteře či hlavy by znamenalo velký problém, pokud by mě nikdo nenašel. Na druhou stranu triple full je relativně bezpečný, protože si při něm maximálně zvrtnu kotník nebo zlomím nohu. Sice to není úplně OK, ale dokážu s tím pracovat.

  

   

Tím nechci nikoho strašit. Každý zná svoje schopnosti a musí se jim přizpůsobit. Pokud na tebe nikdo nedohlíží, tak to platí dvojnásob. Největší jistotu budeš mít, pokud půjdeš trénovat to, co už umíš a budeš se v tom cíleně zlepšovat. Opakovat základy je beztak nezbytné pro trvalý progress.

  

Stupidní pohledy od cizích lidí

Znám lidi, kteří by jen tak ven trénovat nešli, protože přemýšlí nad tím, že na ně budou ostatní blbě koukat a třeba se i posmívat. Nepamatuji si, že by se mi někdy tohle stalo. Naopak se lidem většinou líbí, co dělám a setkávám se více méně jen s pozitivní zpětnou vazbou. Chápu ale, že začátečníci nebudou mít takovou jistotu, proto tu mám dva body, které si stačí uvědomit, aby strach polevil.

  

  • Ti, co se ostatním smějí, většinou sami nic moc nedokázali.

  • Pokud si myslíš, že někoho zajímáš, tak se pleteš. 

   

Když půjdeš po městě a proběhne kolem tebe nahatej týpek, kterýho neznáš, asi si ho chvíli budeš pamatovat, ale na jak dlouho se jím skutečně budeš zabývat? Jak moc mu ublíží, že si ho viděl, když se ani neznáte? Lidi se zajímají výhradně o sebe. Pokud se bojíš ty, co si o tobě druzí myslí, věz, že to stejné řeší oni.

   

„Netrap se příliš tím, co si o tobě myslí druzí, stejně jsi všem úplně u pr****!“

  

Nebaví tě trénovat sám

 Pokud chceš bejt v tom co děláš dobrej, nevyhneš se osamoceným tréninkům. Já osobně jsem začal skákat s kamarády, kteří od určitého bodu trénovat přestali. Nezbylo mi nic jiného, než se obejít bez nich, protože jsem prostě nechtěl skončit. 

  

  

Lidi, co jsou závislí na ostatních, aby si šli zatrénovat, tak svůj progress neskutečně brzdí. Jednak když trénuju sám, tak trénink bývá o to intenzivnější, protože moje plná pozornost je soustředěna na pohyb. Za druhé mě motivuje to, že vždycky, když jdu na trénink sám, nabírám si lehký náskok nad ostatními. 

  

„Úspěch je o tom, co děláš, když na tebe nikdo nekouká.“

  

Později jsem si našel kamaráda, kterého jsem naučil základy a dlouho jsme pak trénovali spolu. Pak přišla střední a zase jsem v tom byl sám. Ale to nevadí. Teď už jsem na to zvyklí. Lidi se přidají a někdy odpadnou. Důležité je, aby ty si nespouštěl oči z toho, co skutečně chceš.

  

Tak co, pořád se bojíš trénovat sám? Naučit se určité samostatnosti je důležité pro tvůj vlastní rozvoj. Všechna ta energie, která se do tréninku promítne, totiž bude vycházet pouze z tebe. Takhle získáš skutečné měřítko, jak na tom seš. Žádný hajp od kámošů, žádná záchranná síť. Nauč se pracovat sám se sebou a budeš dost překvapen, jak moc tě to posune kupředu.