Trénuju si nějaký pohyb a v hlavě si říkám: „Tyjo, to musí vypadat dobře. Natočím si to!“ Přesněji řečeno poprosím kamaráda, aby mi chvíli posloužil jako stativ a natočil mě. Na Facebook, Instagram nebo třeba jen pro babičku, aby byla pyšná. 

  

Doskáču, kolemjdoucí zatleskaj, kameraman řekne: „To bylo cool.“ Super. Už jen zbývá zkontrolovat, jak moc „cool“ to doopravdy vypadá. Zázraky se nedějí. Přes chlácholivá slova kamarádů v tom vidím lehce podprůměrný skok, v horším případě něco co připomíná epileptický záchvat. Nedá se nic dělat, je to hnusný, takže jdeme znovu. Kámoš vyloženě „nadšený“. Sjede se mnou ještě 15 pokusů, než se oba rozhodneme... se na to vys*at!

    

  

Možná tyhle momenty taky znáš. Možná je znáš až zatraceně dobře. Možná až příliš často vázne tvůj Instagram, protože se ti prostě nelíbí tvůj materiál. Raději tak nenatočíš nic. Čímž nechci říct, že tvořit nebo netvořit na Instagram je špatně. Sám na to kašlu, protože nemám moc rád kameru na tréninku. Jde však o to, že jestli většinu svých záběrů mažeš, protože nesplňují tvá očekávání, pak to už může být určitý psychologický problém.  

  

  

Mám hnusnej styl

Neznám moc lidí, kteří by natvrdo a bez jakéhokoliv přetvařování dokázali říct: „Můj styl skákání se mi fakt líbí! Pořád se na sebe musím koukat, protože jsem fakt dobrej.“ Říct druhou větu pokorně by byla i celkem výzva. Ale chápeš, kam tím mířím, ne? Upřímně se pochválit nebo čistě konstruktivně kritizovat je umění, které málokdo ovládá. 

  

Proč nevyšla těžká většina mých plánů na videa? Proč jsem se rozkmotřil s partou kamarádů, se kterými jsme tvořili crew? Proč jsem vydával video na Instagram tak jednou za měsíc, přestože jsem chtěl být super-slavná parkourová hvězda?

  

Protože jsem byl zároveň super-kritický hovado. Nejen, že jsem sám sobě shodil téměř vše, co jsem natočil, ale do jisté míry jsem tak přistupoval i ke kamarádům, přestože ani zdaleka v takové míře. Jejich triky v mých očích vždycky vypadaly v porovnání se mnou lépe, ať už to byla pravda nebo ne.

  

„Já mám prostě hnusnej styl!“ říkal jsem si. Takže když mi někdo můj styl chválil, byl jsem k takové pochvale hluchý.

    

  

Co „puntičkářství“ dává a co bere

Ačkoliv tenhle mindset spíš bere než dává, zmíním nejdříve pár pozitivních postojů, které jsou mi díky tomu vlastní. 

  

  

  • Umím fakt dřít, dokud se mi co chci nepovede (pokud mi to za to stojí).

  • Nežiju v sebeklamu vlastní dokonalosti a neustále na sobě pracuju.

  • Kritiku z venčí dokážu přijímat relativně snadno (sám jsem na sebe daleko větší „komouš“)

  

  

Z těhle schopností se stala pozitiva až ve chvíli, kdy jsem svůj perfekcionismus začal vyrovnávat. Nebylo to hned. Všimni si, že výše popsané vlastnosti se v intenzivnější míře převrátí na vlastnosti negativní. Sebepoškozování, komplex méněcennosti a utvrzování okolí v tom, že fakt nestojím za moc. 

  

Perfekcionismus není synonymem k rovnovážnému stavu. Spíš se jedná o velkej prů*ser než o vnitřní vyrovnanost. Proč?

  

  

  • Protože pocit spokojenosti zažiješ možná tak s návalem 1000 liků pod videem nebo když ti Ježíšek přinese vysněné lego. Bohužel i tak jen na chvíli.

  • Protože tě bolí každý záběr s tvým ksichtem, každá špatná věta, kterou vypustíš z huby, každý prd, který ti unikne mezi spolužáky při hodině matematiky. Vždycky si budeš připadat „nenormální“.

  • Protože jde, podle mého názoru, o základní projev pocitu vlastní nedostatečnosti, nějaké skryté slabosti.

  • Protože se budeš nonstop pod stresem, kterej často ani nedává smysl.

  

  

Trochu jsme odstoupili od samotného parkouru. Že se ti nelíbí tvoje triky, pohyby… se většinou přelévá až k tomu, že nejsi spokojen s dalšími aspekty tvého já. Možná se pletu, ale u mě tomu tak určitě bylo. Všechno, co popisuji, je z mé vlastní zkušenosti (i ten incident s prdem). 

    

  

Lék na vlastní sebedestrukci

Prostě se do sebe přestaň s*át a začni se chválit! 

  

Neboj… Já totiž vím, že přesně takové rady jsou úplně na h*vno. Lidi si myslí, že pomáhají, když na závažné problémy dávají podobně prázdné a obecné rady. Prakticky se to nedá uchopit. Jako bys v boji s rozzuřeným psem poprosil o zbraň a někdo ti hodil pěnové nunčaky. 

   

  

Co například mně osobně skutečně pomohlo? 

      

  

  • Mluvit o tom s kamarády. Pomohli mi odkrýt jiný pohled na mou osobu, než jak jsem já viděl sám sebe... skrze „černé brýle“.

  • Svůj názor brát s odstupem. Vždy si vyžádej názory od dalších lidí, kterým věříš, že budou upřímní.

  • Schovávej si záběry, i když se mi třeba zprvu tolik nelíbily. S určitým časovým odstupem se mi přestaly hnusit. Buď jsem to už zvládal provést lépe a uviděl progress, nebo se z nich stala fajn vzpomínka díky lidské tendenci dívat se na minulost pozitivněji, než jaká skutečně byla. 

  

  

Perfekcionismus zní jako něco, co nemusí být až tak nebezpečné. Mně tenhle přístup způsobil hodně fyzické i duševní bolesti. Psychická nevyrovnanost se vždycky projeví taky navenek. Platí pravidlo zevnitř ven.

  

Buď obezřetnější k vlastní psychice. V rámci našeho blogu se dozvíš spoustu tipů, jak zdravě a efektivně přemýšlet nejen nad tréninkem.