Při pohledu dolů se mi nedělá zrovna nejlíp. Stojím na zábradlí asi 6 metrů nad zemí a chystám se skočit po hlavě dolů na měkčenou švédskou bednu. Když jen trochu neodhadnu odraz, tak sebou mlasknu na čistej beton. Pár hodin zpět se to ještě zdálo jako hustej nápad, teď jsem přemýšlel, jestli se na to nevy**** a nesejít dolů. Problém byl, že v tu chvíli asi 500 lidí čekalo na to, co se bude dít. Parádní způsob, jak si zamknout možnost úniku. Všechen ten adrenalin a řvoucí dav hladící ego ti nedá jinou možnost, než se vrhnout dolů a doufat, že si to všechno propočítal správně. O tom tenhle byznys je, vzbuzovat emoce. Radost, strach, údiv,... Jenom tak si to lidi budou pamatovat!

  

Chystám se tu trochu zavzpomínat na jednotlivé části cesty a zároveň ti skrze krátké úryvky příběhů prezentovat důležité vlastnosti či schopnosti, která hrají velkou roli v tom, jak se ti povede v rámci tvé profi dráhy. Už zmiňoval v článku o sponzoringu, že: „Je to z 60 % o tvé osobnosti a 40 % o tom, co doopravdy umíš.” 

  

  

Komunikace - nikdy nevíš, kdo je tvůj klíč

  

Na základní škole a do poloviny střední jsem byl ten nejintrovertnější člověk ze třídy. Styděl jsem se učitelů, styděl jsem se spolužáků a s holkama jsem prostě nezvládal konverzovat. Proto jsem se taky vyhýbal pozornosti. Trochu paradox, když mým cílem byla sláva, sponzoři,...

  

S kamarádem jsme se zhruba v sedmé třídě seznámili s runnerama, kteří v té době byli špička v ČR. My byli teprve na začátku. Bohužel, tak moc jsem je obdivoval, že jsem na ně sotva dokázal promluvit. Občas jsme spolu trénovali, já si s nimi však nikdy neřekl víc jak pár slov. Kamarád touhle poruchou osobnosti rozhodně netrpěl. No a tak jsem trénoval ve skupině a přesto sám. Někde opodál, aby mi nevěnovali pozornost.

  

Zhruba v 9. třídě si pak jedna z těch tehdejších „legend” parkourové komunity otevřela kroužek parkouru u nás ve škole. V tu dobu už můj skill vzrostl a kamarád proti tomu přestal skákat úplně, dost nešťastně si zranil koleno (kdyby ne, tak skáče daleko líp, než já). Tím pádem jsem vyčníval nad ostatními, co neskákali tak dlouho. Vedlo to k tomu, že jsem konečně dokázal odhodit zábrany a spřátelil se s mým trenérem. 

  

Proč je to tak důležité? Díky téhle konkrétní známosti jsem se dostal k Zabil.cz, vystupoval v rámci Mercedes-Benz Action tour po celé republice, měl podporu v rámci ArtMoving organizace a účastnil se nespočtu exhibicí. Jeden člověk mi otevřel spoustu nových dveří.

    

  

Nikdy nevíš, jaké procesy se mohou dát do pohybu s jedním jediným činem, jedním jediným seznámením. Buď otevřený ke všem a ty správné lidi objevíš. Jeden můj známý říká: „Všichni jsme někým díky někomu!” Myslím, že na tom je obrovský kus pravdy… Buď tu pro lidi a jednou tu někdo bude pro tebe.

    

Umění „riskovat" - Show must go on!

  

Pamatuju si přesně, na kterém vystoupení jsem sám sebe vyždímal úplně nadoraz. Kde zůstal kousek mojí duše. Bylo to v Bratislavě v obchodním centru Avion. Jel jsem tam tehdy jako záskok za mou jistou osobu z předchozího vyprávění. S partou lidí, který jsem do té doby nikdy neviděl, jsem proseděl 5 hodin v dodávce. Už to byla pro mě velká výzva. Dodávka zaparkovala před obchoďákem asi v deset večer. Od té chvíle nás čekaly 4 hodiny stavění U rampy. Ve 2 ráno se jelo na hotel a dopoledne vše startovalo. 

    

Čekali nás 3 zhruba půlhodinové show, ve kterých všichni sportovci předváděli svoje vrcholné výkony. Frekvence pádů na hubu byla značně rozdílná na začátku a na konci dne. Za parkour jsem byl jedinej účinkující, zbytek BMX nebo scooteři. Při první show dostal můj kotník hodně zabrat a tak jsem se pak jen nenápadně odkulhal do zákulisí. Už tehdy jsem s ním míval často problémy, bolest byla na denním pořádku. Nicméně po zahřátí se s ním pracovat dalo, do toho ještě všechen adrenalin z veřejného vystoupení, takže bylo jasné, že zvládnu pokračovat.

    

  

Humor byl, že 1. exhibice měla být pouhou upoutávkou a to pravý peklo jsme měli rozjet až ve druhé. Takže obvázat nohu a jde se na věc. V tomhle kole započala éra mých dive rollů z výšek. Publikem velmi oceňovaný skok, kterým jsme pak pravidelně show zakončovali. Tady šlo o skok asi ze dvou metrů do rampy a naprosto bez žíněnek. Mělo to velký úspěch (absurdní nápady vždycky upoutaj pozornost), ale „nečekaně” jsem si u toho obrazil rameno. Nakonec jsem stejně ještě přidal cart dub full ze dvou kroků uprostřed podělaný rampy. Adrenalin umí zázraky.

  

Byl jsem vyřízený, když skončila druhá show, přesto jsem se rozhodl ve třetí riskovat nejvíc. Jako poslední trik, závěrečná tečka celého dne, měl být front flip z rampy přes zábradlí (cca ze 4 metrů) čistě na takovou tu kluzkou podlahu v obchoďácích. Tím jsem si nebyl moc jistej, ale byl to poslední trik. Když se nepovede, tak už to pořadatele tolik nezabolí, jako kdybych se sundal uprostřed dne. Naražené rameno a unavený kotník mi dělali starosti. Frontflip se ale povedl naprosto čistě. Kotníku se nic nestalo. Když došlo na dive roll, tak jsem si ale perfektně dodělal rameno. Před lidmi jsem dělal, jakoby nic, dokud jsem nezašel za rampu a nebylo na mě vidět. 

  

Show skončily a šlo se uklízet. Následovalo 4 hodinové skládání rampy a cesta z Bratislavy do Pardubic. Přijel jsem ve 4 ráno na nádraží. Úplně vyčerpaný, ve vlaku jsem skoro usnul a minul zastávku. Tehdy jsem si slíbil, že znova už do něčeho takového nejdu. Jaké bylo mé překvapení, když zhruba 2 roky na to se mi stejný pořadatel z ničeho nic ozval, že by mě chtěl jako hlavního účinkujícího do největší propagační akce, které jsem byl kdy součástí a s podmínkami více než lákavými. Věřím, že to byla odměna za tehdejší krev, pot a slzy.

    

To byl jen jeden z mnoha momentů, který otestovali, jak moc vážně to všechno myslím. Častokrát jsem byl na hraně, kdy jsem se jen modlil, abych na konci show odešel po svých. Skákal jsem pod vlivem prášků na bolest, vystupoval jsem při těžkém spánkovém deficitu, kdy jsem chvílemi vnímal realitu, jako by to byl sen. Přes svou introverzi jsem se musel znovu a znovu začleňovat do nových kolektivů a relativně nedávno jsem si dokonce vyzkoušel moderování. Na Imaconu 2017 jsem získal druhé místo přes to, že jsem si den před závodem zablokoval krk a blbě došlápl na kotník. Naštěstí pro mě byl krk zablokovaný jen při otáčení doleva (dub full točím doprava, takže no problem) a s kotníkem v háji jsem byl zvyklí pracovat (bohužel).

  

Musíš mít odvahu riskovat velké selhání, protože každá příležitost je příliš významná na to, aby si jí pustil. Protože tvůj postoj ti ani nedovolí couvnout, když na druhé straně je to, co chceš. Nadechneš se a budeš doufat, že to dobře dopadne. 

  

  


Jít odlišnou cestou - Nemusíš hrát stejnou hru

  

V roce 2013 jsem si poprvé vyzkoušel, jaké je to závodit. Bylo to úplně příšerný! Můj ksicht byl tehdy neznámý. Všichni závodníci byly starší, naskillenější a slavnější než já. Celý den jsem skoro nejedl. Během závodu jsem pak podělal téměř každý skok, který jsem měl připravený. Nakonec jsem se raději ani neukázal na společné fotce všech soutěžících a večer místo afterparty jsem se utápěl v depresi. Trvalo mi dlouho se z toho dostat. Přál jsem si zmizet z povrchu Země.

  

Věděl jsem v tu chvíli, že můj skill je daleko za ostatními. Někdy v tom období se ke mně dostalo video člověka, který byl mou inspirací několik následujících let. Pavel Petkuns, neboli Pasha The Boss, tehdy dokázala vyhrávat jeden závod za druhým a přitom ani zdaleka neskákal stejně náročné skoky jako ostatní. Vlastně se vůbec nehýbal jako ostatní. To mi dodalo naději.

  

Během příprav na další závod už jsem přemýšlel jinak. Bylo mi jedno, jestli předvedu nejtěžší skoky, stejně jsem na ně upřímně neměl. Chtěl jsem odjet domů s tím, že můj run byl jedinečný. Ten rok jsem poprvé vyhrál a troufám si říct, že na plné čáře.

  

  

Celý život je hra. Můžeš si vybrat, podle kterých pravidel budeš hrát nebo můžeš hrát podle těch svých. Pokud budeš hrát hru ostatních, nikdy nebudeš jedinečný, nenahraditelný, tvoje výkony budou překonány, vítězství odnese čas. Pokud chceš přidat hodnotu tomu, čemu se věnuješ, dělej to po svém, podle svého vnitřního hlasu.

  

Tyhle momenty definují Feeney. Život nás učí, co je důležité a to důležité chceme poslat dál. Spojit se s lidmi, kteří nechtějí kráčet stejnými cestičkami jako průměr. Kteří chtějí přinést společnosti víc než co zvládnou opice v cirkusu a mají kuráž poznat sebe sama. Jestli s tímhle souzníš, můžeš podpořit náš projekt na instagramu nebo si udělej radost nákupem našeho oblečení. Spoustu dalšího momentálně připravujeme, takže nepřestávej sledovat náš blog!